V současné společnosti se stále častěji setkáváme s tématem stigmatizace osob užívajících návykové látky. Jak upozorňuje Jakub Popík, odborník na lidská práva a protidrogovou politiku ze Sociologického ústavu Slovenské akademie věd a člen vědecké rady Institutu pro studium duševního zdraví a závislostí, stigmatizace uživatelů drog se historicky stala účinným nástrojem politického boje s dalekosáhlými společenskými důsledky.
Historické kořeny stigmatizace
„Diskurz byl tím největším hybatelem při změnách drogových politik,“ vysvětluje Popík. Počátky systematické regulace návykových látek sahají do roku 1914, kdy byl v USA přijat Harrison Text Act, první pokus o regulaci kokainu a heroinu na americkém trhu. Tomuto právnímu aktu předcházela mediální kampaň s výrazně stigmatizujícími titulky jako Negro Cocain Fiends a New South American Madness.
Popík poukazuje na to, že již způsob, jakým prestižní média jako New York Times o této problematice informovala, zasazoval užívání drog do morálního rámce. „Slovo fiend znamená zvrhlík, démon, ďábel – vše v morální rovině velkého zla. To začalo rámcovat menšiny do stejné roviny jako zlo,“ vysvětluje Popík. Tento diskurz se stal základem pro ospravedlňování různých forem veřejných politik a sociální kontroly, včetně lynčování na začátku 20. století.
Válka proti drogám jako politický nástroj
Stigmatizační narativ pokračoval i v projevu Richarda Nixona, který odstartoval tzv. válku proti drogám. Nixon podle Popíka využíval tento diskurz k diskreditaci svých politických oponentů, zejména hnutí hippies, které se stavělo proti válce ve Vietnamu. „Nazýval je bums, hovořil o tom, že jsou podporováni komunisty, anarchisty a že ohrožují tradiční americké hodnoty,“ uvádí Popík.
Tento způsob nahlížení na drogy se dostal i do mezinárodních právních dokumentů. Jednotný dohovor o drogách a narkotikách z roku 1961 v preambuli hovoří o „povinnosti předcházet a bojovat s tímto zlem“. Jak Popík zdůrazňuje: „Už jsme vlastně drogy, resp. jejich užívání dali do morální pozice. Diskurz se nezakládá na empirických, ale na takzvaných deontologických základech – rozdělujeme na základě nikoli vědeckých poznatků, ale nějakého morálního podřazení a nadřazení.“
Profilování menšin a sociální kontrola
Stigmatizační narativ přetrval do 21. století v podobě politik stop and frisk (zastav a prohledej), které se vyhrotily po roce 2010. „Víme, že 55 % newyorské populace bylo zastaveno, avšak 84 % těchto zásahů bylo zaměřeno na menšiny,“upozorňuje Popík. To vedlo k dalšímu profilování menšin a reprodukci problému bez ohledu na skutečnou prevalenci užívání drog.
Statistiky ukazují, že ačkoli prevalence užívání drog mezi majoritou a menšinami je přibližně stejná, Afroameričané byli až 264krát pravděpodobněji zatčeni během těchto policejních zásahů. „I samotná americká Agentura pro drogy (DEA) přiznala ve svém muzejním exponátu, že tyto politiky byly založené na třídních a rasových předsudcích a vedly ke kontrole menšin prostřednictvím kriminalizace,“ dodává Popík.
Extrémní případy stigmatizace
Válka proti drogám a narativ boje dobra proti zlu podle Popíka vyvrcholily v osobě Rodriga Duterteho během jeho prezidentské kampaně v roce 2016. „Velmi nenávistný a stigmatizační jazyk používal i ve své štvavé kampani na Facebooku, kdy doslova řekl, že zabíjí lidi, kolik bude třeba, pokud to bude znamenat ukončení prodeje drog,“ popisuje Popík.
Důsledky takového diskurzu byly tragické. Popík rozlišuje mezi zabíjeními nařízenými přímo státem a tzv. anti-drug vigilantismem – případy, kdy občané vzali spravedlnost do vlastních rukou. „To jsou lidé, kteří opravdu uvěřili této nenávisti a stigmatu, že je třeba odstranit lidi užívající drogy a drogy jakýmikoliv prostředky z naší společnosti,“vysvětluje. Mezinárodní soudní dvůr odhaduje, že až 30 000 lidí mohlo být takto zabito během Duterteho vlády.
Popík s uspokojením poznamenává, že nedávno byl na Duterteho vydán zatykač. „Je to signál, že se mohou tato porušení práv lidí užívajících drogy potrestat. Rodrigo Duterte je podle mě první vlaštovka, co se týká změn vnímání celosvětové beztrestnosti v oblasti špatných drogových politik,“ uvedl Popík.
Současné využití stigmatizačního narativu
Stigmatizační narativ se podle Popíka objevuje i v současných mezinárodních konfliktech. „Narativ modelování drog jako univerzálního zla se objevil i ve válce – v ruské agresi na Ukrajině, kdy na jejím začátku Vladimir Putin řekl, že se lépe dohodne s vámi (ukrajinskými vojáky) než s bandou nacistů a narkomanů v Kyjevě,“ uvádí Popík. Tento narativ se později objevil v propagandě a rozšířil se i na antisystémová média v České republice a na Slovensku.
Popík také poukazuje na to, že narativ války proti drogám je dnes používán i jako prostředek obchodních válek, například v rétorice Donalda Trumpa vůči Kanadě a Mexiku ohledně dovozu fentanylu.
Slovenská zkušenost a změna veřejného mínění
Slovensko podle Popíka prošlo v 90. letech „divokým“ obdobím, kdy se Bratislava stala významným překladištěm heroinu v Evropě. „To způsobilo velkou krizi veřejného zdraví. Mnozí z těchto lidí se dodnes figurují ve statistikách léčby závislosti na heroinu,“ vysvětluje.
Tato situace vytvořila atmosféru strachu, která přispěla k tvorbě přísné legislativy. Tehdejší ministři šířili narativy o škodlivosti marihuany a teorii o „vstupní bráně“, což vedlo k „nejpřísnějšímu zpřísnění trestních sazeb v historii Slovenska, které se za nějakých patnáct let zakonzervovalo,“ říká Popík.
Zlom nastal v letech 2019-2020, kdy průzkum ukázal, že pouze 36 % Slováků souhlasilo se snižováním trestů za užívání marihuany. Situace se změnila po medializaci tzv. drakonických trestů. „Začalo období medializace takzvaných drakonických trestů. Jedním z případů byl Robert Čunko, který čekal čtyři a půl roku na určení trestu. První trest byl tuším šestnáct let a propadnutí majetku za recidivu – měl podruhé 7,7 gramů,“ popisuje Popík.
Prezidentka Zuzana Čaputová udělila šest milostí za „konopné rozsudky“, čímž podle Popíka negativní legislativní iniciativou vyjádřila svůj postoj k slovenské legislativě. Další případ, Jozef Šipoš, který pěstoval konopí na CBD mastičky, dostal sedm let vězení.
„Na základě zveřejňování těchto drakonických rozsudků se absolutně změnila veřejné mínění – až nad 60 % Slováků souhlasilo se snížením nebo úplným odstraněním těchto sazeb,“ uzavírá Popík. Některé politické strany si toto téma přímo zařadily do svého programu na základě změny veřejného mínění.
Jak ukazuje Popíkova analýza, stigmatizace uživatelů drog má hluboké historické kořeny a stále se využívá jako politický nástroj. Pozitivním trendem je však rostoucí povědomí o problematičnosti tohoto přístupu a postupná změna veřejného mínění, která může vést k humánnějším a efektivnějším drogovým politikám založeným na vědeckých poznatcích spíše než na morálních soudech.